Jiří Charvát, komik a copywriter, vystupoval donedávna na slam poetry akcích
pod přezdívkou Rimmer. Rimmer je seriálová postava z britského sitcomu Červený Trpaslík. Zamindrákovaný hologram, vypočítaná počítačová simulace mrtvé lidské bytosti. Hned zkraje dechberoucí sebereflexe číslo jedna? Trefa do černého při výběru uměleckého pseudonymu! Ze slam poetry se Rimmer následně propadl do komerčního standupu, kde exceluje. Nejsou to sice ani zdaleka motorové sáně
, ale jeho vystoupení jsou zárukou na standup poměrně inteligentní zábavy. Zábavná jsou nakonec i ta, kde se zpovídá z předávkování entheogeny.
K Rimmerově škodě, ayahuasca z PET lahve vypitá na horské chatě v Krkonoších buď nenaplnila jeho ambice, nebo mu jen zkrátka s jídlem roste chuť. A tak se nelítostnou hrou deterministického osudu stalo, že je to právě on, kdo nám dnes pohled do uvažování evangelistů žabího jedu předestírá v celém svém bezbřehém dacanství. Zatímco ke svým třicetinám Rimmer ještě odmítl pervitinovej cupcake s toluenovym krémem, Nána moc dobře věděla, co říká, protože o pár let později už na své narozeniny vykouřil halucinogenní žábu. A horší dárek si už ani nadělit nemohl. Žabí jed obsahující látku 5-MeO-DMT je droga podobně blbá jako durman. Způsobuje tripy, ze kterých se dost lidí už nikdy nevrátí.
Ruku v ruce s Hulibrkem, Rimmer se po žábě „probudil do své pravé podstaty“. Předem naprogramovaného hologramu, jehož každé hnutí produkuje centrální počítač Holly
. U Rimmera v D-Hole (ekvivalent Ihr Führerovy K-Hole) proběhla hutná sebereflexe číslo dvě. Ač se Rimmer tentokrát nepřejmenoval (přestože Guru Jirka se vyloženě nabízelo), správně usoudil, že za daného stavu prostě neexistuje. A jeho duše – ať už je to cokoliv – taky neexistuje. Což mu, stejně jako Hulibrkovi, poskytlo dosud nepoznanou úlevu, jejíž jádro spočívá plus mínus v odmávnutí tramvajového dilematu zhuleneckým: „No na mě nekoukejte, já neexistuju!“ Ánanda, ánanda...
Druhá věc, na kterou přišel, je, že navíc nemá svobodnou vůli. Ale to už je jen takové nevyhnutelné doklepnutí prvně řečeného. No a když se z rauše probral, pojal za svou třetí věc, a sice to, že bude chodit po světě a zvěstovat tento life-hack ve formě „gastroprobouzecích seminářů“, čímž si vylepší rozpočet klauna na volné noze.
To všechno bylo v pohodě. Ať si to spánembohem dožije jako hologram až do úplného dna kapacity záložní baterie Kosmiku. Za mě ať si klidně dál vede tu svou sektičku Mind z Kotěhůlek (z nichž každá druhá si k ukrácení menopauzy otevřela hokynářství s „vědomým životem“ nebo, jen houšť a větší kapky, rovnou s „rozšířeným vědomím“), které se na sítích rozplývají, že Rimi říká taková ta slůvka jako „vesmír“ a „nekonečno“, že je to hrozně fajn, a že 9900,- Kč za půl víkendu je sotva čtvrtka ceny tý kabelky, „kterou mi stejně nekoupíš“. Sice to Rimmerovi nijak zvlášť nefunguje, jeho koupelna se plní věcmi, ve kterých se nevyzná, užívá antidepresiva
, jako Montgolfiérovský balón básní o extrémním japonském pornu
, a když si navrch dá houbičky, nazře, že takový dilino, jako je on, fakt není ve čtyřiceti zralý na to mít děti
.
Rimmer o tom všem bohužel napsal třistapadesátistránkovou knihu. Není to žádný bestseller, půl roku po vydání existuje jediná recenze, a to příznačně v odborném časopise pro studium sekt a nových náboženských hnutí Dingir. Kniha nicméně obsahuje předmluvu, ve které se Ihr Führer zpovídá z toho, jak Rimmerovi závidí, že takové zásadní dílo nenapsal on sám, což následně pospolu a osobně stvrdí vzájemnou expozicí krevních destiček (indiánským bratrstvím) na křtu knihy v Božské Lahvici. A to lze vzhledem k Ihr Führerově impaktu přejít mlčením jen se zuby zaťatými jako na kouli. Takže ke knize.
Jako hlavní autoritu si Rimmer přizval trotla se stejně zlým kukučem, jako má on sám (aneb jak říká kámoška, podle očí poznáš je hned). "Neurovědce", jehož jedinými trochu citovanými pracemi jsou ty jeho populární (o tom, že nemáme svobodnou vůli a že náboženství je blbost), Sama Harrise. Harrisova hvězda sice začala strmě klesat hned v zápětí, co zpoplatnil svůj podcast, ale pitomec to byl odjakživa. Mimochodem, to od něj ty kraviny Rimmer nosí, to on mu šplouchá na maják. A to do té míry, že se Rimmer snad dokonce zapojil do prodeje Harrisovy, jak Rimmer říká: „probouzecí appky“. Pak tam ještě figuruje nějaký Ind, co není Vikram, je to Anil, ale na toho jsem fakt už neměl sílu, zachytil jsem jen, že ho Philomena Cunk poněkud vyděsila
svým svérázným náhledem na představivost.
Jako na „profesně spřízněného“ padla Rimmerova volba na herce a komika Jimma Carreyho, alias vzteklého Krytena
(Kryten je android, další postava ze seriálu Červený Trpaslík). Proč, když už Rimmer nutně potřebuje celebritu, nezvolil třeba na Keanu Reevese, mi skutečně není záhadou. V podcastových rozhovorech Rimmer trousí, že Jim Carrey je také (rozuměj: stejně jako Rimmer) PROBUZENÝ. Jima Carreyho si oblíbil i Ihr Führer, ten se zase rád ztotožňuje s Carreyho bonmotem „Dřív prožíval Jim Carrey vesmír, teď prožívá vesmír Jimma Carreyho“. (Nebo je to obráceně? Já si to furt nemůžu zapamatovat. A proč vůbec existuje vesmír, když neexistuje Jim Carrey, a kde tedy onen věrozvěst vlastně je, to už jde naprosto mimo mě. Každopádně být já vesmírem, za těchto okolností bych taky raději neexistoval. A to především z toho důvodu, že úkol prožívat Jimma Carreyho, který ale neexistuje, mi přijde značně zmatečný, a jakožto vesmír bych měl nepřekonatelné potíže vůbec už jen porozumět zadání.)
Jim Carrey je mimochodem zářným příkladem toho, kam to celé v terminálních stadiích vede. Jeho veřejné mysogynní extempore
(nebo si snad někdo dovede představit, že by se takhle začal k ženám chovat třeba Marek Eben?) není NIČÍM ve srovnání s krví tuhnoucí v žilách nad zjištěním, že tento psychopat vykazuje naprostou neschopnost reflektovat, že moderátor je mnohem víc při smyslech, než je on sám. Úvodní psychotický pohled do jeviště
(ten mimochodem Rimmer doma před zrcadlem také nacvičuje), který hercův protějšek v diskusi okomentoval slovy „no, stálo za to to zkusit“, by snad mohl Mike Tyson přerušit pěstí mezi oči. To ale Mike bohužel neudělá, neboť ten už také okusil žabí jed
. Moderátor Jimmy Kimmel reaguje na srážku s blbcem podobně jako vystudovaný jaderný fyzik a herec Martin Myšička v rozhovoru s Chemikem - bláznům se nemá odporovat. Jediné, co se dá dělat, je poslat - pro hosta beznadějně podprahový - vzkaz příčetným spoluobčanům „Does the beard have anything to do with that?“. „And is that good?“. Mimochodem, ve kterém paralelním vesmíru se ten vystresovaný králíček do mrkve skutečně zakousne je také zcela mimo mou představivost.
Filmař a kritik pošahané spirituality Jeff Brown o Carreym napsal:
„Jeho komentáře ve smyslu, že tazatel „neexistuje“, že „nevěří na jedince“ a podobné jsou součástí neuzemněné, sebezničující, disociativní, patriarchální duchovní filozofie, kterou vytvořili a nadále udržují emocionálně nezdraví učitelé, kteří se rozhodli předstírat, že transcendovali své lidství a že jejich nevyřešené problémy, egoistické výzvy, osobní příběhy a identifikace jsou všechny iluzorní. V případě tohoto muže je třeba opustit cestu sebezapírání (tapas) – protože nikdy nebude fungovat u někoho tak energického, lidského a životního jako je on, dostat se pod svou komickou masku a uzdravit své zlomené srdce.“
Celkem dobrá rada, za kterou Rimmer na Facebooku dává okamžitě ban. Přečtěte si ji prosím třikrát.
Otázka, proč si Jim Carrey dál holí koule, je ale naprosto validní. Snad by měl hodit slovíčko se Sestrou Danielou o jejím celibátu, který ji poradila Libuška Šafránková?
Apropos Ihr Führerova kámoška Sestra Daniela je v naší malé kotlině tím, kdo Rimmerovi zvyšuje mediální dosah, zjevně ve snaze získat další bludný balvan. Nicméně, celé to nechtěně zavdalo příčinu k mírnému optimismu, neboť na Facebookovou upoutávku na DVTV rozhovor reagovala většina komentujících překvapivě věcně, a to komentáři typu „Tohle mít doma, tak to nedožije rána“, případně „Korporátní šulíni sobě“, abych jmenoval nejtrefnější. Avizovaný rozhovor marketingoví kreativci v DVTV vydestilovali do clickbaitu „Svobodná vůle je iluze, ale nemůže to být alibi chovat se jako hovado. To, čemu uvěříte, prožíváte, říká Charvát“.
Pojďme si tenhle titulek schválně přečíst odzadu. „Prožívám to, čemu jsem uvěřil“. To je bohužel normální a to je většinou ten průser. Pouze a jen v důsledku toho, čemu Rimmer uvěřil, ztratil, respektive spíše se oportunisticky vzdal, svobodné vůle. Takže teď Rimmer sedí, medituje, mysliplně (anglicky midfullness) pozoruje už ani ne tuhle, ale rovnou tu příští myšlenku, a doufá, že to nějak doklepe bez toho, že by se zachoval jako hovado. Špatná zpráva je, že to už se dávno stalo.
Ten rozhovor ale stojí za HeroHero poplatek, Sestra Daniela se ze svého bhakticko-křesťansko-mystického piedestalu blahosklonně a maminkovsky snaží nehodit po Rimmerovi hrneček a místo toho ho korigovat různými návodnými poznámkami pod čarou, netuše, že Rimmer, stejně jako Jim Carrey, nevidí, neslyší a bude tlačit svou těžkým tripem vydřenou neo-advaitovou káru dál, hlava nehlava, ad absurdum.
Ten mládenec má taky smůlu v tom, že na sebe úplně všechno vykecá. Nejdřív sám sebe návodně pojmenuje. Pak v básni „Co vidíš, když zavřeš oči“ (v prvním odkazu), říká 90% toho, na co údajně přišel až o půl roku později díky žábě. Načež se nám v přímém přenosu „probudí“. A teď, svatá bohorodičko, zjistil, že je úspěšný mindfucker (= psychopat). A tak se stále větší vervou láká pomýlence na svou sbírku telegrafních sloupů dvacátého století, rámovanou třikrát denně pojídáním veganských slavičích jazýčků. Vítejte v Rimerosvětě
, Věčném Mindfuck Parku, a opovažte se vykazovat zvrhlé vlastnosti jako šarm, statečnost, soucit a čest.
Jistě, přiznání je polehčující okolnost. Hlavní je, že to o sobě Rimmer podvědomně tuší. A taky, takovéhle „co na mysli, to na jazyku“ se už dnes málo vidí. „Mám pocit, že jsem nějakej podvodník“ říká Rimmer v podcastu Trojtečka
.
Ono by se to dalo celý přejít mávnutím ruky. Vždycky se najde nějakej snaživej blbec, kterej ten vlak dokočíruje zrovna tam, kam nemá
. Jenže když se pak člověk dívá třeba na Krajinu Dana Bárty, dojde mu, že fakt poslední, co v tuhle chvíli potřebujeme, je pičusoidní pseudofilozofie nenapravitelného deprivanta, který podlehnul grandióznímu bludu, že jako novoosvícenec bude chodit po světě a za finanční úhradu pomáhat lidem od utrpení. Rimmerův vlhký sen o vlastním probuzení, produkt, který jeho sekretářka už balí, ale není nic jiného než Cypherův steak
. Nehledě na to, že život není prdel a čím víc času člověk promrhá jeho nezúčastněným pozorováním, z tím větší výšky pak na tvrdou dlažbu reality dopadne. A nezbývá než se modlit, aby nevzal nikoho s sebou. A v neposlední řadě už vůbec nepotřebujeme prominentního psychiatra, který bude Rimmera v jeho blouznění podporovat, zřejmě podle starého tibetského přísloví: „Z oslích zvratků živ je sup, když není jiného žrádla“.
PS: Jim Carrey si holí wilíka ze stejného důvodu, z jakého se třeba Nithyanda skrývá v exilu.